Vědci předpokládají, že je náš mozek vybaven určitým systémem, vnitřními hodinami, které podobně jako kardiostimulátor vysílá pravidelné impulzy.
Při posuzování délky časových úseků tedy náš mozek zřejmě počítá jednotlivé impulzy – čím je jejich počet vyšší, tím se nám zdá daný úsek delší.
Navzdory našim hlavním hodinám se čas natahuje a zkracuje podle okolností, podle naší nálady – jedná se o časové iluze, které si s námi zahrávají.

Pokud je člověk dostatečně empatický, jeho vnitřní hodiny se synchronizují podle rytmu hodin jeho bližních. Jinými slovy dojde k tomu, že se člověk přizpůsobí času druhého, „přejde“ na jeho čas.
V přítomnosti starší osoby, která je pomalejší než my, tedy naše hodiny zpomalí a čas se natáhne.
Stejně je tomu při komunikaci s malým dítětem. Matka, aniž by si to uvědomovala, přejímá jeho rytmus, mluví pomaleji, dělá pomalejší gesta.
Přejímání času druhých tak představuje jednu z cest ke zlepšení sociální komunikace. Proto se také čas a řízení času nachází ve středu zájmu dynamiky komunikace.

Naše vnímání času se mění podle toho, s jakými lidmi se setkáváme, v jakém jsme vnitřním rozpoložení, jakou máme náladu.

Zmíněné vnitřní hodiny ale nejsou tytéž, které ovlivňují cyklus spánek – bdění a další pravidelně se opakující procesy v lidském těle a které označujeme jako biologické hodiny. Tyhle vnitřní hodiny nám slouží k posouzení délky určité události nebo intervalu mezi dvěma událostmi.

Například:
člověk prožívající strach nebo stres ubíhající čas nadhodnocuje. Automatické zrychlení vnitřních hodin způsobené strachem vychází z toho, že se náš organismus přizpůsobuje okolnímu prostředí, jak fyzikálnímu, tak sociálnímu. Pokud se ocitneme v potenciálním nebezpečí, naše vnitřní hodiny zrychlí a subjektivní čas (doba odhadovaná naším organismem) je kratší než čas objektivní (doba naměřená na hodinkách). Vnitřní hodiny nás tak klamou právě proto, abychom mohli rychleji reagovat, v tomto případě utéct nebo se bránit.

Když nás pohltí něco zábavného, máme dojem, že čas ubíhá rychle. Je to způsobené tím, že se na čas přestaneme soustřeďovat, mozek nepočítá všechny impulzy, a tak se nám čas zdá kratší.
I stárnutí vyvolává dojem, že čas ubíhá rychleji. Stojí za tím celkové zpomalení činnosti nervové soustavy, ale i to, že času nevěnujeme tolik pozornosti jako kupříkladu v dospívání.

Pokud je čas vyplněn zábavou činností, dochází k jeho podhodnocování. Tento vztah mezi časem a činností ale platí pouze pro činnosti současné. Délku minulých událostí si totiž často nepamatujeme. V takových případech se časový odhad nezakládá na skutečném trvání dané události, nýbrž na množství a důležitosti informací, které si zapamatujeme. Čím více vzpomínek máme a čím jsou významnější, tím jako by událost byla delší.

Klíčovou roli v sociálních interakcích a emoční komunikaci hraje výraz obličeje.
Výrazy tváře interpretované jako známky bezprostřední hrozby (agrese ze strany druhého, nebezpečí) vyvolávají zrychlení rytmu vnitřních hodin, aby tak v organismu umožnily co možná nejrychlejší obrannou reakci.
Nadhodnocování času i když menšího významu, způsobují také výrazy radostné či smutné.
V reakci na úsměv druhého se naše vnitřní hodiny rozběhnou rychleji a umožní rychle zapojit kooperativní jednání.
Při pohledu na smutného člověka se zrychlují zejména proto, aby bylo možné zajistit přežití daného jedince.