Jednoduše řečeno, ideomotorika je záměrné využití představ, vizualizace a imaginace v procesu motorického učení.

Vizualizací přitom rozumíme představy dějů, které jsme v minulosti již prožili, zatímco imaginací se vydáváme do světa dosud nepoznaných zážitků. Podle zkušeností je ideomotorika vhodná i ke korekci, nebo naopak vybuzení aktuálních psychických stavů. Ideomotorický trénink může být nejen pro sportovce ideální součástí psychologické přípravy.

Úmyslné pohyby vznikají na základě synoptické činnosti mozkové kůry. Účastní se na nich pohybový aparát a další analyzátory, včetně obou signálních soustav.

Ideomotorická reakce vzniká, lépe řečeno je možná proto, že tzv. kinestetické buňky mozkové kůry mohou být drážděny nejen vnějším podnětem, tedy periferně, stimulací proprioreceptorů, ale i centrálně - představou pohybu. Spouštěcím podnětem, který vyvolá centrální podráždění kinestetických buněk, mohou být slova trenérů nebo učitelů, ale také třeba "pouhá" obrazová představa vyvolaná fantazií nebo předešlou zkušeností, silným zážitkem. Je možné si představovat nějaký pohyb, v mysli jej prožívat, fázovat, přemýšlet o něm.

Překvapivě se ukazuje, že ať impuls nebo akt "skutečný" (někdy v minulosti už zaznamenaný, prožitý), či "imaginární" (který zdánlivě neprošel smysly) vyvolají podráždění kinestetických buněk, jakousi mikroreakci, a ty potom mohou navázat oboustrannou reakci s jakýmikoli buňkami mozkové kůry, buňkami motorickými nebo buňkami podkorových center. Podráždění postupuje od kinestetických buněk k motorickým a odtud potom ke svalům, kde způsobí mikro či makropohyby.

Podobný základ mohou mít dokonce i některé změny vegetativních funkcí, vznikající jako doprovod při pouhém pozorování cvičení nebo při jeho představě.

Na počátku ideomotorického procesu je myšlenkový vjem pohybu a s ním spojené dráždění kinestetických buněk. Vznik pohybové představy je analogický podnětům, které vzniknou při vnímání reálného pohybu. Podněty v motorických buňkách potom vznikají na základě časových spojení s kinestetickými buňkami. Motorické buňky následně působí na sval a nastává jakási "pohybová reakce" bez provedení vlastního pohybu.

Další zajímavostí je zjištění, že ideomotoriku lze trénovat. Do mikropohybů přecházejí neuvědomělé i uvědoměle navozené představy. Uvědomělé opakované dráždění kinestetických buněk, a to při reálném, vizuálním i imaginárním provádění pohybové činnosti, zpevňuje centrální spoje a zlepšuje pohybovou dovednost, techniku daného pohybu a činnosti. Takový způsob "ladění" pohybového aparátu bez provedení odpovídajících pohybů přináší tréninkový efekt.

Uvažuje-li sportovec o nějakém pohybu, vznikají u něj pohybové představy; některé vykonává v představách, aniž si to uvědomí. I tyto pohyby přinášejí ideomotorické reakce.

Vizualizace má tři hlavní fáze: V první vidíme na filmovém plátně představivosti svůj vzor v pohybové činnosti, například Tigera Woodse. Ve druhé je postava na plátně - Tiger Woods - nahrazena námi samými a ve třetí fázi se mentálně přemístíme dovnitř této postavy a získáváme schopnosti Tigera Woodse.

Uvedené nesmí ale svádět k domněnce, že naučit se sportovním dovednostem lze pouze prostřednictvím ideomotorických představ. Přes veškeré pochybnosti se výsledný efekt markantně zvýší, provádí-li se ideomotorický trénink společně s praktickým nácvikem ve fázích motorického učení. V mozkové kůře vznikají během učení dočasné spoje, jež se opakováním upřesňují, zlepšují a posilují. Skeptici samozřejmě mohou namítnout, že nepřesné nebo chybné představy vedou ke stagnaci v procesu motorického učení, protože se neustále upevňují. To je jistě pravda.

Ideomotorický trénink lze využívat jako doplněk k tréninkové činnosti například v nucených tréninkových přestávkách, při zraněních a rekonvalescenci, k udržení úrovně technické i tělesné přípravy mimo sezónu.

Zdroj: Marian Jelínek, Jiří Kuchař - Úspěch a jeho spirituální dimenze, nakladatelství Eminent