Všechno špatné, co se stane, vás velmi zasáhne a křivdy ve vás zůstávají hluboce zakořeněné. Jak se naučit odpouštět těm, kteří vám ublížili? A co když jim vlastně odpustit nechcete?

Podrazil vás někdo blízký a teď k sobě marně hledáte cestu? „Odpuštění je způsob, jak zabránit, aby nám minulost diktovala, jak má vypadat budoucnost“.

Umění doopravdy odpouštět je dar, nikoliv projev slabosti.

Prvním krokem k nalezení daru odpuštění bývá poznání , že absencí odpuštění netrestáme „viníka“, ale především sami sebe.

Dalším pak je umění zasadit to, co bychom odpustit chtěli a měli, do nějakého širšího kontextu. Až v něm můžeme mnohdy plně porozumět skrytým motivům pro nás zraňujícího jednání druhých. Jinými slovy je dobré si ujasnit, do jaké míry vám dotyčný skutečně ublížil – nešlo náhodou o ránu do „citlivého místa“, o kterém však druhý nemá tušení?

Pro mnohé lidí platí tato věta: „Vždy těžko odpouští druhým, jakož i sobě samému.“ Často jde o spojité nádoby, kdy odpuštění sobě samému může být cestou k odpuštění druhým.

Na naši schopnost odpouštět má vliv řada faktorů:

• výchova
• sebepojetí
• zkušenosti, kterými člověk prošel
• fáze života, ve které se právě nachází

Tentýž člověk se s podobnou křivdou jinak vyrovnává ve dvaceti a jinak po čtyřicítce. Řadě lidí brání ve schopnosti odpouštět to, že si v sobě do dospělosti uchovávají ublížené vnitřní dítě – třeba pokud je rodiče hodně kritizovali. Jestliže se s vnitřním dítětem rozhodneme bojovat sami, pak pomáhá, pokud se nám podaří nahromaděné křivdy a zranění tzv. externalizovat: můžeme se z nich vypsat, namalovat nebo vysochat.

Odpuštění jsou nejsnáze schopni lidé osobnostně zralí s přiměřenou sebedůvěrou, protože dokážou akceptovat určité chyby druhých, aniž by to narušilo jejich sebeúctu. Lidé až přehnaně citlivý k osobním zraněním a kritice mívají s odpuštěním problém.

Říká se, že chybovat je lidské a odpouštět božské. Jsou však křivdy, například sexuální zneužívání v dětství, které lidé odpustit nedokážou, nebo třeba ani nechtějí. Cestou k jejich zvládnutí je pak tzv. zapouzdření, aby nás nerozežíraly zevnitř. To je však úkol, s nímž si jen málokdo umí poradit bez odborné pomoci.

Každopádně je důležité se o to pokusit, protože potlačování zlosti a pocitů může vést mimo jiné i k psychosomatickým problémům. A pokud se člověk snaží na událost pouze zapomenout, nelze to považovat za odpuštění ani za vyřešení situace.

Jak se naučit odpouštět

1. Přestaňte se ničit

Absencí odpuštění netrestáte viníka, jak se pravděpodobně domníváte, ale především sami sebe. Mějte na paměti, že odpuštění přináší úlevu.

2. Nenoste si křivdy v sobě

Dejte jim písemnou nebo třeba grafickou podobu, zkuste je pohřbít, někdy může pomoci i konfrontace s „viníkem“ a s ní spojená katarze.

3. Požádejte o pomoc

Nezpracované křivdy se samy od sebe nevypaří. Budou nás nadále ničit, často jsou zdrojem psychických potíží. Cestou ke změně může být psychoterapie.