Přílišná ostýchavost může člověku velice nepříjemně komplikovat život. Naštěstí se nejedná o takový problém, se kterým by se nedalo nic dělat. Svou stydlivost totiž můžete zmírnit poměrně jednoduchým a systematickým tréninkem.


Stydíte se? Nejste v tom sami. Ostýchavostí trpí každý druhý člověk a každý třetí se vyhýbá projevu na veřejnosti.


Patřili jste už v dětství mezi ty ostýchavé, které spolužáci snadno překřičeli a odsunuli do pozadí? Bylo a je vám nepříjemné, když se máte dát do řeči s neznámým člověkem? Nejste v tom sami. Uvádí se, že ostýchavostí trpí každý druhý člověk a každý třetí se vyhýbá projevu na veřejnosti.
Ženy jsou stydlivější než muži. Podle odborníků to může být mimo jiné tlakem okolí. Plachost u dívek je nejen tolerována, ale dokonce i podporována. Avšak u chlapců je takový postoj obecně potlačován.

Co se vlastně pod pojmem plachost skrývá?
Plachost by se dala vyjádřit mírou introverze, což je, jak se zdá, do značné míry vrozená osobnostní vlastnost a jen málokdy je příčinou nějakého sociálního handicapu. Jde o rys osobnosti, který může souviset i se sebevědomím a sociální zkušeností.
V zásadě se jedná o způsob, jakým zacházíme se svými emocemi, a není potřeba jej nějak měnit.
Ostýchavost je vlastnost přirozeně se vyskytující. U dětí jde jednak o věc vývoje – tedy přirozený prvek v jejich chování – jednak o reakci na prostředí, zvláště v období dospívání.
Mluvíme-li o rysech či vlastnostech, předpokládáme, že pokud je dotyčný s některým z nich nespokojen, lze to nácvikem proměnit.

Chorobný strach
Mírná ostýchavost nemusí být pro člověka handicapem, avšak zhruba 5% lidí trpí tzv. sociální fobií, a ta už dovede život vážně znehodnotit.
Sociální fobie je stručně řečeno chorobná obava z běžného mezilidského kontaktu. Jde o izolovaný, nikoli generalizovaný pocit strachu, který znemožňuje běžné chování. Člověk, který sociální fobií trpí, pociťuje ve společnosti jiných lidí nervozitu a napětí. Má obavy z odmítnutí, kritiky nebo hodnocení, bojí se, co si o něm asi druzí myslí. tyto pocity mohou být provázeny i tělesnými příznaky – někteří lidé se sociální fobií si stěžují na červenání, potíže při pohledu z očí do očí, třes rukou a jiné příznaky úzkosti. Někteří lidé trpí tak silnou úzkostí a strachem z „nebezpečného okolí“, že jim nedovoluje vyjít z domu. Tato porucha se jmenuje agorafobie. V podstatě jde o strach z veřejných prostranství, míst, kde není rychle dostupná pomoc. Agorafobik se bojí opustit svůj domov, svou „bezpečnou zónu“.

Skromnost už se nenosí?
Pro někoho není ostych jen strachem z ostatních lidí, je to celková úzkost vedoucí k obavě ze sebemenšího rizika. V takovém případě hovoří psychologové o „komplexu nejistoty“.
U většiny lidí mizí pocit zranitelnosti (který je typický pro období raného dětství a pokročilého stáří) v dospělém věku. Někdy však člověku podmínky nedovolí, aby dosáhl přijatelného stupně nezávislosti a sebehodnocení. Takový komplex se může projevovat krajně opatrným, až bojácným jednáním, u někoho může vyvolat až stav paniky.
Přitom ve světě, který nahrává silným a výrazným osobnostem, není výhodné být příliš zdrženlivý. I tento postoj ale může mít původ v dětství – tajnůstkaření, pozici tzv. šedé eminence neboli muže či ženy v pozadí často zastávají mladší sourozenci, kteří jsou zvyklí nechávat starším sourozencům možnost se vším se poprat a postavit se rodinné autoritě.

Ostýchavost má i výhody
Např. dvacetičtyřletá Monika už odmala bojuje s vlastní stydlivostí různými způsoby. Dokonce si vybrala i práci, kde denně jedná s lidmi. Každý, kdo ji pozná, ji na první pohled hodnotí jako milou, sympatickou a inteligentní dívku, se kterou je příjemné hovořit. Mezi svými přáteli je známá tím, že umí dobře naslouchat druhým, není sobecká, dokáže ostatním pomoct. Sama Monika se ale za dobrou společnici nepovažuje. Chtěla by být stejně zábavná a prostořeká jako její kamarádky, pro které není problém strhávat na sebe pozornost cizích lidí. Přitom si neuvědomuje, že stydlivost může být do jisté míry přitažlivá (zejména u žen). Ostýchaví lidé mohou na své okolí působit příjemněji než lidé dominantní a přehnaně sebejistí, kteří často působí dojmem, že jim na druhých nezáleží, a jsou málo přizpůsobiví.

Geny plachosti?
Američtí vědci při svých výzkumech zjistili, že 40% mladých lidí sebe samé popisuje jako nesmělé. A toto číslo se podle psychologů každým rokem zvyšuje o jedno procento. Výzkumníci nárůst připisují tomu, že mladí lidé mezi sebou čím dál méně komunikují tváří v tvář, a také jejich menší trpělivosti s pomalým tempem budování osobních vztahů.
Plachost může být i dědičná. Nový výzkum ukazuje, že někteří plaší lidé mají jinou variantu genu ovlivňujícího produkci serotoninu v reakci na stres. Tím je možné vysvětlit, že někteří lidé reagují na stres úzkostí, zatímco jiní zůstávají v pohodě.

Jak z toho ven
Naštěstí i s přílišnou ostýchavostí je možné něco dělat.
Prvním krokem k úspěšnému zvládnutí tohoto problému je přiznat se k němu.
Potom by měla následovat další fáze – překonávání zábran systematickým tréninkem.
Asi není možné předpokládat, že se z bázlivého mladíka se stane během několika dní lev salónů, ale je reálné, že se díky trpělivé práci na sobě samém změní natolik, že pro něj už nebude nepřekonatelným problémem oslovit cizí dívku.
Všechny fobie lze léčit terapeuticky.
Záleží na tom, ze které terapeutické školy dotyčný terapeut pochází, o jakou terapeutickou základnu se opírá. Obecně platí, že psychoterapie stojí na vztahu mezi terapeutem a klientem. Velmi osvědčenou metodou na fobie obecně je kognitivně behaviorální terapie (KBT), logoterapie, ale už i psychoanalýza se s problémem fobických pacientů potýkala. KBT mění spíše chování v dané situaci, dynamické směry (psychoanalýza, logoterapie, daseinanalýza ...) se více snaží odhalovat příčiny a odstraňovat symptomy skrze náhled. Při „tréninku sebejistoty“ se ostýchavý člověk učí překonat své vyhýbavé chování. A to nejprve v jednoduchých situacích, ve kterých je téměř vyloučena možnost selhání. Např. zdravit s přátelským výrazem ve tváři cizí lidi, které potká v zaměstnání nebo ve veřejných budovách, a dívat se jim přitom do očí. Zatelefonovat na úřad nebo jinou oficiální instituci a požádat o speciální informaci. Oslovovat lidi v supermarketu a ptá se jich, kde našli zboží, které vidí v jejich nákupním košíku. Když takové jednoduché úkoly člověk zvládne, může pokračovat v náročnějších – například požádat lidi ve frontě na jízdenky, aby ho výjimečně pustili před sebe, protože spěchá na vlak. Nebo si hrát na turistu ve větším městě a žádat lidi, aby mu popsali cestu ke známé pamětihodnosti a podobně.
Několik málo pozitivních zkušeností podle odborníků často stačí k překonání obav. Postupně se stupeň obtížnosti tréninku zvyšuje.
Psycholog Frank Naumann v své knize „Umění konverzace“ uvádí: „Čím častěji zakusíte na vlastním těle, že cizí lidé velmi často pozitivně reagují, když se na ně obrátíte s neobvyklou žádostí, tím jistěji se uvolní vnitřní blokády, které omezovaly vaše dosavadní kontakty a možnosti komunikace.“

Jestliže tedy patříte mezi lidi, kterým ostýchavost komplikuje život, zkuste na sobě začít pracovat. A nestyďte se přitom požádat o radu odborníka.



5 hlavních forem ostýchavosti (podle francouzského psychiatra Christopha André)

ostych jednat – projevuje se strachem někomu vadit nebo odporovat
ostych z veřejnosti – projevuje se obsedantní obavou z hodnocení ostatními lidmi
ostych z běžného styku – pramení z přesvědčení, že člověk nikdy nebude vědět, co říci
ostych z odhalení – vede ke krajní uzavřenosti soukromého života
ostych z vystoupení – vyvolá zrudnutí nebo paniku, když se na nás upírají zraky ostatních