Nikdo nás nemůže ponížit! A pokud máme pocit ponížení, způsobili jsme si ho sami. A to tím, že jsme se opustili.

Tím opuštěním mám namysli, že:

• jsme se automaticky ztotožnili s názorem někoho jiného na nás, aniž by to prošlo naší zdravou sebereflexí = autoritu jiného jsme postavili nad svoji autoritu, nebo
• jsme v rámci sebereflexe zjistili, že na tom, co o nás druhá osoba povídá, něco je, avšak vzápětí jsme se za to začali zlobit na sebe, vinit se, nebo začali útočit na druhou osobu, která nám tuto informaci o nás zprostředkovala, nebo
• jsme se raději uzavřeli do svých dogmat, uzavřeli se vůči názorům okolí, abychom se s nimi nemuseli střetávat a vyrovnávat, a tím se stali rigidními, a omezili se tak ve svém vývoji.

Všechny tyto rozdílné projevy jsou projevy oběti. Všichni jsme na cestě. Všichni se tu učíme, vybrušujeme sami sebe a zdokonalujeme se ve ctnostech. Dělat chyby je naprosto přirozené. Naopak bez nich to nejde. My, lidé, v tomto tématu oscilujeme mezi dvěma krajními polohami, dokud nedojdeme do svého středu.

V jedné krajní poloze automaticky přebíráme to, co o nás, kdo povídá, jako pro nás pravdivé. V důsledku toho upadáme buď do:

• sebelítosti,
• naštvanosti na sebe,
• sebetrýznění, nebo jsme naopak
• naštvaní na druhého, co si to k nám dovolil.

Všechny tyto projevy, jsou projevy oběti.

Ve druhé krajní poloze jsme naprosto uzavření pohledům jiných zvenčí. Vše, co o nás druhý říká: rady, doporučení vůbec nepouštíme k sobě. I toto je role oběti.

Tyto dvě krajní polohy bych připodobnil k tomu, když někdo je velmi navenek emotivní a jiný je navenek emočně stabilní, avšak nikoliv z důvodu toho, že by byl natolik osvobozen od svých destruktivních nastavení, ale proto, že emoce potlačil. V obou případech jde o to samé – jednání pod vlivem emocí.

CO JE TŘEBA UDĚLAT

Máme se dostat do bodu, kdy zůstaneme otevřeni názorům a pohledům druhých lidí. Vše, ale podrobíme uvnitř sebe vlastní sebereflexi. Tak, zjistíme, jestli to, co druhý povídá, je i pro nás pravdivé. Jestli to, co o nás povídá, byť se nám to třeba nemusí líbit, něco je. A pokud zjistíme, že na tom něco je, pak to, co o sobě díky tomu člověku objevíme, zkoušíme aplikovat ve svém životě.

V praxi to znamená, že zkoušíme jednat trochu jinak, než jak jsme se běžně a nevědomě chovali podle autopilota v různých situacích. Avšak uvnitř nás vůči tomu dotyčnému není žádná nepříjemná emoce. Naopak, uvnitř nás je ve vztahu k tomu druhému klid, mír a možná až vděčnost, že nám pomohl zvědomit něco v nás.

Zvědomění vyjadřuje propojení uvědomění si něčeho se zažitou praxí, se zkušeností, s vlastním přímým zážitkem, který nás dovede k jednání. Teprve, až si danou věc zvědomíme, máme možnost dosáhnout nového, žádaného návyku. Pouhé uvědomění si téhož totiž obvykle nestačí.

Zůstaňme proto otevření vůči názorům ostatních, avšak ne ve smyslu, že je budeme brát jako dogma, ale jako možné zprostředkování informace o nás, které nám může umožnit se posunout v našem osobnostním rozvoji.

Zdroj:

VITAE – magazín Energy