Podle Platona je schopnost studu a spravedlnosti podmínkou pro život v obci a v lidském společenství vůbec.
A jak jste na tom vy? Stydíte se často? Pokud ano, kdy a za jakých okolností?

Skoro každý se někdy stydí. S tím, kdo se nestydí, něco není v pořádku. Znamená to totiž, že mu chybí určité regulátory vlastního chování, které jsou - slovy řeckého filozofa Platona – nezbytnou podmínkou pro život ve společnosti. Kdo se nikdy a za nic nestydí, si je přinejmenším příliš jistý sám sebou. V horším případě se k jeho zvýšenému sebevědomí přidává neochota brát v úvahu ostatní a jejich pocity, potřeby a pravidla. Lidé beze studu se odmítají ohlížet na své okolí, což je řadí mezi ne zrovna oblíbené společníky. Většina z nás se však občas stydí. lišíme e vtom, v jaké míře se stydíme a za co se stydíme.

Zpytování svědomí

„Měl by ses stydět!“ „Styď se!“ „Že se nestydíš!“ To jsou věty, kterými se dovoláváme toho, aby si druzí sáhli do svědomí a zamysleli se nad svým chováním. Doufáme, že půjdou do sebe, dojde jim, kde se dopustili chyby, a pak ji uznají, případně se omluví. Podle toho, o jakou situaci se jedná, to buď udělají a zastydí se, nebo to odmítnou slovy: „Nemám se za co stydět.“ Někdy v souladu s „teorií“, že nejlepší obrana je útok – dodají: „Stydět by ses měl spíš ty.“ V každém případě se řečmi o studu snažíme v tom druhém vyvolat pocit viny. Často se nám to podaří – především u jedinců s nižším sebevědomím, kteří jsou vnitřně nejistí a sami sobě nevěří. Obzvlášť útlocitné a emočně labilní osoby se mohou studem a pocity viny užírat opravdu dlouho, což negativně ovlivňuje jak jejich psychiku, tak celý jejich život.
Kde se v nás ale vlastně pocit studu bere?
Máme ho vrozený, nebo jsme se naučili stydět se až po narození vlivem toho, jak nám rodiče a další dospělí začali vštepovat pravidla společenského chování?

Negativní emoce

na otázku, co je stud, není úplně snadná odpověď a ani psychologové se neshodnou na jeho definici. Jedni tvrdí, že je důsledkem výchovy jiní naopak, že i když ho výchova ovlivňuje, stud sám jejím produktem není.
Ačkoli slovo stud běžně používáme a také stud běžně pociťujeme, jenom málokdo by ho dokázal definovat a dobře popsat slovy.

Stud je totiž složitý jev, který má mnoho rovin. Podle definice v Psychologickém slovníku Pavla a Heleny Hartlových je to „specificky lidská, výchovou získaná emoce jako reakce na provinění či porušení normy nebo pravidla“. Dále se tam uvádí, že stud omezuje prvotní exhibicionistické chování dítěte. začíná studem vztahujícím se k vyměšovacím činnostem, ke genitáliím, později se rozšiřuje na širokou škálu etických norem.
Podle této definice tedy schopnost cítit stud nemáme vrozenou, ale získáváme ji v průběhu života, přičemž jde o emoci vlastní pouze lidem, nikoli zvířatům. Stud je skutečně specificky lidský pocit, protože je spojen s vinou a chováním, které nezapadá do pravidel, jež se v té které společnosti ustanovila. Když se proti těmto pravidlům proviníme, dostaví se pocit studu. je nepříjemný, a protože si jen málokdo libuje v nepříjemných pocitech, lidé se mu budou příště chtít vyhnout a budou své chování regulovat tak, aby ho zažívat nemuseli.


Normy a pravidla nám nejprve vštěpují rodiče. Později své chování regulujeme sami, přičemž některá z pravidel a norem z dětství přehodnocujeme a zaujímáme k nim nový postoj. Stud by měl zabraňovat nežádoucímu chování, a to nejenom v rámci obecných společenských pravidel, ale i v rámci partnerských vztahů, vztahů mezi rodiči a dětmi, přáteli a podobně. Tím, že se stydíme a zažíváme nepříjemné pocity, se vlastně trestáme sami a právě tím se člověk od zvířat liší. Přesto mnozí z nás připisují schopnost stydět se i zvířatům – běžně svým domácím mazlíčkům, především pak psům.

Věc morálky

Etologové i další odborníci na chování zvířat zdůrazňují, že v případě zvířat o skutečný stud nejde, protože zvířata nemají pojem morálky.
morálka se definuje jako soubor principů posuzovaných z hlediska dobra a zla a řídících chování a jednání lidí v dané společnosti nebo skupině.
Zvířata žijící v tlupách a ve smečkách sice také musí dodržovat pravidla, ale jejich chování je účelové. Pes, který něco provedl, dostal vynadáno a odchází se staženým ocasem od své smečky (lidské nebo psí) a nesměle ji pozoruje zpovzdálí, sice může zažívat různé emoce, ale nejsou to pocity viny ani výčitky svědomí. Člověk přisuzuje stud zvířatům proto, že má sklony projektovat do zvířat své chování a své pocity. Personifikuje je, čímž se je snaží nějak uchopit. Zvířata, ale nepřemýšlejí jako člověk. Aby mohla trpět pocity viny a zažívat stud, musela by být schopná své chování i pocity analyzovat a mít pojem morálky.

Stud v širším smyslu

Kromě projektování svého chování a svých pocitů do zvířat existuje ještě jeden důvod, proč si myslíme, že se psi stydí. V běžné řeči totiž používáme výraz „stud“ jako synonymum nesmělosti, ostýchavosti a někdy i plachosti. V takovém případě se obvykle mluví o studu v širším smyslu. Nesmělost ani plachost s pocity viny a priori nesouvisejí, ale přesto o nesmělém či plašším člověku říkáme, že se stydí. To je však trochu jiný stud než ten, o kterém jsme se zmínili výše, ačkoli nepříjemné pocity přináší také. tento stud máme vrozený. Plachost, nebo také bázlivost, je povahový rys, v jehož pozadí se může skrývat malé sebevědomí, nedostatek sociálních zkušeností, strach, tréma či introverze. Ostýchavost je rovněž povahový rys.
Základem ostýchavosti je nejistota a nedůvěra ve vlastní vystupování při styku s jinými osobami. Ostýchavost je podle psychologů přirozená v dětském věku, protože staví jakousi ochrannou zeď mezi dítě a svět reality. Všichni asi máme zkušenost s dítětem, které se drží rodiče za nohy a schovává před námi svoji tvář. Říkáme o něm, že se stydí, ačkoli z odborného hlediska přesnější označení by bylo, že se ostýchá. V pubertě a během dospívání bývá ostýchavost přítomna často ve zvýšené míře, a o zvláště v prostředích hlučných, povídavých nebo verbálně agresivních osob. Přirozená ostýchavost se objevuje i v některých situacích, které zažíváme v dospělosti – například, když máme mluvit před větším počtem lidí, když se ocitneme ve společnosti, v níž se necítíme dobře, když se dopustíme nějakého faux pas a upírají se na nás zraky ostatních a podobně. Silná ostýchavost, která přetrvává i do dospělosti, bývá většinou doprovázena úzkostnými stavy a stresem, což znesnadňuje fungování v sociálních skupinách a bezproblémovou komunikaci. V takových případech je vhodné vyhledat odbornou pomoc a pokusit se nadměrnou ostýchavost překonat.

Získané vs. vrozené

Zatímco stud v užším smyslu získáváme až po narození, stud v širším smyslu neboli ostýchavost je dispozice, se kterou se rodíme. Na základě nejnovějších výzkumů to v knize Geny a osobnost vysvětlují autoři Dean Hamer a Peter Copeland:
„Byli jste dětmi, které skákaly ze zdi, otevíraly každé zamčené dveře a vytahovaly věci ze šuplíků? Nebo jste byli spokojení, když jste mohli jen tak sedět mamince na klíně, hrát si s jejími vlasy a dívat se, jak svět kolem plyne? Byli jste dětmi, které každá změna rozrušila? Plakali jste a schovávali se, když přišel na návštěvu někdo, koho jste ještě neznali, nebo jste byli zvědaví a hned se chtěli pochlubit novými hračkami? Vnímali jste nové situace jako ohrožení, nebo jako dobrodružství? Byli jste chvíli šťastní a hned zase smutní? Zdály se vám některé dny bezdůvodně lepší než jiné? Měnily se vaše nálady, jak se jim zachtělo, nebo jste byli spíše vyrovnaní? Tyto otázky se zaměřují na tři měřitelné stránky temperamentu:
aktivitu, reaktivitu (schopnost odpovídat na podněty okolí), náladu (postoj). Jak naznačují příklady, tyto znaky se projevují už na počátku našeho života. Neučíme se je od rodičů nebo z knih a ani je nelze řídit svou vůlí. Malé dítě se nerozhodne, že se bude bát cizího člověka, prostě to tak cítí. Dítě není aktivní a zvídavé proto, že by chtělo být takové, ale prostě proto, že se tak narodí. Když je batole bez vnějšího důvodu opravdu smutné, není to proto, že by se mu jen nepodařilo získat matčinu pozornost. To vše není naučené, ale dané biologicky i psychologicky.

Z generace na generaci

Temperament je podle Hamera a Copelanda podobně jako instinkt přirozenou a neodmyslitelnou částí člověka. Temperament prý nelze jednoduše změnit, a jestliže nám způsobuje potíže, musíme se ho naučit ovládat vědomě. „Pokud jsme byli stydliví, když jsme byli malí, budeme pravděpodobně stydliví i jako dospělí. Pokud jsme byli podnikavé děti a vše nás zajímalo, pravděpodobně nás stále baví dělat něco nového. Pokud jsme bývali často smutní, máme s největší pravděpodobností stále dny, kdy bychom raději nevylezli ani z postele.
Individuální rozdíly v temperamentu jsou do jisté míry dány biologicky, stejně jako tvar nosu nebo barva pleti. Instrukce pro vývoj člověka, včetně temperamentu, nesou geny, které jsou předávány z generace na generaci. Výchova a vliv školy jsou velmi důležitými negenetickými faktory, přesto žádný z nich není tak významný jako složení genů. Rysy temperamentu, které se projeví brzy, proto přetrvávají po celý život: se stejnými geny se rodíme i umíráme. Geny však samy nepřimějí miminko, aby se rozplakalo nebo zasmálo, ani netvoří rozdíly mezi upovídaným prodavačem aut a plachým počítačovým expertem. Geny spíše řídí určité chemické „nastavení“ mozku a to pak ovlivňuje, jak vnímáme svět a jak na informace získané z okolí reagujeme.
Když se malé dítě poleká cizího obličeje, chemické reakce v mozku způsobí, že se bude cítit zneklidněně a bude se bát. Pozorní rodiče se mohou snažit udělat ze setkání s neznámým člověkem zábavu, ale reakce mozku je uložena v emoční paměti dítěte. Není to jednorázová záležitost, ale jakási šablona, která se stále upevňuje. Jedna děsivá maska čerta při mikulášské nadílce nezanechá na dítěti trvalé následky, ale podobné zážitky utvářejí emoční stopu v mozku. Není překvapující, když z velmi stydlivého dítěte vyroste člověk, kterému je nepříjemné seznamovat se s cizími lidmi.

Své geny nezměníme, ale to neznamená, že nemůžeme cíleně pracovat na tom, aby nám mezi lidmi bylo lépe. Schopnost studu je důležitá. Pomáhá nám rozlišovat, co je správné a co ne, a regulovat svobodně své chování.