Úzkostné poruchy mají téměř vždy příčinu v nevhodně nastavených automatických reakcích mozku, neboť úzkosti jsou naučené chování.

Úzkost se trvale dá vypnout právě jen tam, kde vznikla, v neuronálních strukturách vašeho mozku. 

Náš mozek ukládá všechno, co vnímáme, ve formě synaptických spojů.

Mozek, který byl dostatečně dlouho trénován na úzkost, dříve či později dospěje k úzkostné poruše nebo depresi. 

Když ale člověk svůj mozek může vytrénovat k úzkosti a panice, musí být stejně tak možné jej změnit směrem k lehkosti a radosti.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                            

Naše tělo je řízeno prostřednictvím dvou systémů – nervového systému a systému žláz s vnitřní sekrecí.

 

Nervový systém je z vývojového hlediska mladší, působí také rychleji. Účinky systému žláz s vnitřní sekrecí se projeví pomaleji, jsou však dlouhodobější. Oba dva řídící systémy spolu vzájemně komunikují a ovlivňují se, některé děje v našem organismu jsou ovládány převážně prostřednictvím jednoho, jiné prostřednictvím druhého systému.

 

Panické ataky – jaké jsou příčiny

 

Úzkosti obecně – a k tomu se řadí i panické ataky – jsou v první řadě správná a zdravá reakce našeho těla. Protože strach má jediný úkol, a sice chránit nás.

Když se tedy například přímo na vás z houští vyřítí hladový lev, vyplaví se ve vašem těle okamžitě adrenalin, srdce se vám rozbuší na plné obrátky a během několika zlomků sekundy se rozhodnete, jestli budete bojovat, anebo raději prchat. To je naprosto normální a potřebná reakce, která je důležitá pro naše přežití.

 

Co to ale znamená, když nikde žádný lev nečíhá a vám se zdánlivě zničehonic nadměrně zrychlí tep, máte pocit, že ztrácíte kontrolu nebo se snad zblázníte, když vás z čista jasna přepadnou závratě, poruchy sluchu, dušnost a nevolnost?

 

Co se v takové chvíli děje ve vašem mozku a jaká je příčina takovéto reakce?

Příčiny jsou v podstatě čtyři. Krátký přehled čtyř nejčastějších příčin záchvatů paniky:

 

1. Přehlížené varovné signály

 

Hlavní příčinou prvního záchvatu paniky bývají potlačované nebo přehlížené varovné signály.

• Příliš dlouho neposloucháte, co vám říká vaše tělo – hovoříme o vnitřním pocitu, tušení, intuice, instinkt – popis neurčitých pocitů v oblasti břicha.
• Pocity jsou „hlásnou troubou“ vašeho podvědomí, dalo by se říci vaší psýché. A čím častěji nutíte svůj vědomý rozum, aby nalezl ještě nějaký další argument, proč ani tentokrát nemůžete poslechnout svůj vnitřní pocit, o to zřetelněji se bude domáhat pozornosti vaše nespokojené podvědomí. Prostřednictvím nejrůznějších varovných signálů, které mohou být psychické i tělesné povahy, se vás vaše psýché snaží pohnout k tomu, abyste ve svém životě změnili něco, co vám už dlouho nedělá dobře.
• Psychické varovné signály – náhlé zhoršení vnímání a soustředění, slábnoucí motivace, ztráta sil, bezdůvodný smutek.
• Samotný záchvat paniky je poslední stupeň, a tím i nejsilnější forma psychického varovného signálu.
• Tělesné varovné signály – žaludeční a střevní problémy, náhlé zhoršení zraku, kožní vyrážky, bezděčné záškuby svalů (tzv. tiky), časté nucení na močení. Také vyhřezávání plotének a pásový opar jsou prokazatelně často psychosomaticky podmíněné.

 

2. Látky, které mohou vyvolávat záchvaty paniky

 

• Některé léky – například neuroleptika, tyroxin – hormon štítné žlázy aj.
• Drogy častěji než léky – látka THC, kterou člověk vdechuje při kouření marihuany, extáze (3,4-methylendioxy-N-methamfetamin, zkráceně MDMA), kokain, psilocybin – což je psychoaktivní látka v určitém druhu hub, synteticky vyráběné „designérské drogy (tzv. designer drugs – taneční drogy). Všechny tyto látky zasahují do fungování systému neurotransmiterů v našem těle, a kromě toho způsobují, že určité ochranné funkce mozku se na nějaký čas vypnou. Mozek si tak může vytvořit určité neuronální spoje, které vyvolávají záchvaty paniky. Pokud se tak stane, byť jen jednou, nebezpečí dalších záchvatů paniky při každé další konzumaci drog rapidně narůstá. Pokud tedy u vás došlo k prvnímu záchvatu paniky během 48 hodin poté, co jste si vzali drogu, měli byste od této látky dát ihned ruce pryč. Nebezpečí, že vám drogy způsobí další záchvat paniky, je u vás zvláště velké, neboť váš mozek v tomto směru právě udělal určité zkušenosti a ty se v něm uložily. Nehraje roli, jestli jste vzali drogu poprvé nebo jestli s jejím užíváním máte již dlouholeté zkušenosti. Jakmile tělo na nějakou látku zareaguje panikou, měla by pro vás být okamžitě tabu.
• Alergická reakce na antibiotikum.
• Přechodný nedostatek vitaminu B12 – vegetariánům a veganům, kteří vzhledem ke svému způsobu stravování odmítají řadu zdrojů vitaminu B12, jako játra, maso, mléko a vejce, doporučuji, aby si při záchvatech paniky vzali vitamin B12, ve formě doplňku stravy.
• Krátkodobá nedostatečná funkce štítné žlázy – způsobená výživou.
• Nesnášenlivost nějakého druhu potraviny.
• Nadýmající potraviny – mnoho lidí, kteří trpí nadýmáním nebo říháním, si také stěžuje na příznaky, které se vyskytují u úzkostných pacientů: návaly horka, dušnost, bušení srdce, zkrácený dech, stavy úzkosti, mdloby, poruchy spánku a tzv. extrasystoly, často označované extrasystola. Nahromaděním vzduchu v žaludku a střevech je bránice vytlačována nahoru a může přímo nebo nepřímo tlačit na srdce. Mohou vznikat různé srdeční potíže, mimo jiné bolesti, které s podobají bolestem při angině pectoris (tíseň na hrudi). V těžkých případech může dojít i ke krátkodobé ztrátě vědomí. Pokud trpíte častějším nadýmáním nebo říháním, může se jednat o Roemheldův syndrom.
• Nesnášenlivost lepku

 

3. Negativní myšlení a jeho nežádoucí následky pro mozek

 

Pravidelné ustarané myšlení spolu se silně negativními emocemi prokazatelně mění struktury našeho mozku. Strach ze strachu (fobofobie) se tak během několika týdnů nebo dokonce dní stává plně automatickým myšlenkovým vzorcem, který se prostřednictvím synaptických spojů pevně ukotví v těle.

Myšlenky ukládáme ve formě synapsí. Každá z vašich myšlenek totiž v hlavě vytváří neuronální spoje, a to přesně v té sekundě, kdy si ji myslíte. Tento objev byl v roce 2000 oceněn Nobelovou cenou za medicínu (prof. Dr. Eric Kandel, vědec). Tento objev přispěl k tomu, že mohly být vyvinuty nové, efektivnější metody k odstranění úzkosti.

Veškeré myšlenky a dojmy, které máme, se v našem mozku ukládají v podobě synaptických spojů. Čím silnější jsou přitom emoce, jež jsou základem těchto myšlenek, lhostejno zda pozitivní nebo negativní, tím výkonnější je toto neuronální zesíťování v naší hlavě.

Častější negativní myšlení tak vytváří neurobiologický základ toho, aby mohly vznikat panické ataky. Kdo tedy dostatečně dlouho uvažuje negativně, ten ve svém mozku buduje datovou dálnici ke špatným pocitům a úzkosti.

K radosti a lehkosti pak mnohdy vede jen úzká polní cesta.

To, jak uvažujete, vytváří ve vašem mozku neustále nové sítě!

Den, co den tak ve vaší hlavě vzniká několik set tisíc spojení, ve kterých se ukládá to, co jste si během této doby mysleli. Myšlenky, které se často opakují, jsou v důsledku toho stále výraznější, zatímco přístupy k myšlenkovým obsahům, kterými jste se delší dobu nezabývali, se neuronálně odbourávají.

Mozek v zásadě automatizuje všechno, co děláte pravidelně.

 

4. Druhotný zisk (secondary gain)

 

O „druhotném zisku z nemoci“ lze hovořit tehdy, kdy postižení sice na jedné straně svou úzkostnou poruchou trpí, na straně druhé však z ní mají i skrytou výhodu, kterou si mnohdy ani sami neuvědomují.

Například:

• Jejich partner se k nim v důsledku těch ošklivých záchvatů úzkosti opět začal chovat ohleduplněji a pozorněji.
• Úzkostná porucha slouží jako legitimní omluva, proč už člověk nemusí vykonávat práci, která ho již dávno přestala bavit.
• Člověk se dlouhá léta stará o nemocného příbuzného, a této povinnosti je ušetřen jedině tehdy, když sám onemocní.
• Úzkostná porucha jako jediné východisko, jak se zbavit povinností, kterým už člověk není schopen dostát.
• Návštěva u rodičů manžela – pacientka nemohla vystát svoji tchyni.

 

Neustálé srovnávání

 

Jsou lidé, kteří na první pohled mají v životě všechno. Krásný dům, úžasnou rodinu, úspěch v práci a dost peněz, aby si mohli dovolit všechno, co chtějí. Kupodivu však právě lidé z této skupiny obzvláště trpí vyhořením a depresemi., jenom se o tom zpravidla nikdo nic nedoví.

Pokud se s takovými lidmi chcete srovnávat, uvědomte si, že prakticky nikdy neznáte celý obraz. Neboť smutek a bolest jsou i tady, až na to, že se málokdy ukazují veřejně.

 

• SROVNÁVÁNÍ SE JE KONEC ŠTĚSTÍ A ZAČÁTEK NESPOKOJENOSTI!

 

Pokud vnímáme v modu SROVNÁVÁNÍ, je frustrace předem zaručena, protože pozornost se pak většinou zaměřuje na to, co chybí, na nedostatek, to, čeho jsme dosud nedosáhli, a také na selhání a ztrátu. Tento způsob uvažování, když se člověk srovnává s ostatními, vede k tomu, že se negativní kolotoč myšlenek už nezastaví. Vede k závisti, úzkostem, a postupně nahlodává veškerou sebejistotu. 

 

Utkvělá myšlenka, že druzí jsou na tom zaručeně lépe, jsou šťastnější a úspěšnější, rozjitřuje vlastní nespokojenost a vede k neklidu a nemožnosti spočinout. Vnitřní laťka se nastavuje stále výše a seznam toho, co je třeba udělat, se pořád rozšiřuje. Hromada věcí, které člověk ještě musí udělat, roste tak dlouho, až už se psychický a fyzický tlak, který z toho vyplývá, nedá unést.

 

To všechno ještě přiživují sociální média, která nám denně dodávají nový „materiál ke srovnávání“. Není tedy nijak překvapivé, co potvrdila společná studie univerzit v Berlíně a Darmstadtu: že Facebook podporuje závist.

Sociální média však vybízejí nejen ke srovnávání, ale také ke konzumu, podle hesla:

„Člověk si kupuje věci, které nepotřebuje, za peníze, které nemá, aby imponoval lidem, které nezná.“

 

Materiální spotřeba vede podle výzkumů ne ke štěstí, ale jen k minusu na kontě. Což zase může rozjet nebezpečný začarovaný kruh.

Nespokojenost a frustrace vedou k náhradnímu uspokojování prostřednictvím spotřeby – více spotřeby vede k finančnímu tlaku – finanční tlak vede k tomu, že se více času tráví v práci (většinou neuspokojivé) – více času v práci vede k nespokojenosti a frustraci – a začarovaný kruh se roztáčí stále znovu.

 

Kdo se neustále srovnává, přehlíží svou vlastní jedinečnost. Přitom každý člověk je svým způsobem výjimečný. Jistě, vždycky bude někdo, kdo je v nějaké oblasti lepší než vy.  Vždycky bude také někdo, kdo je horší, pomalejší, méně atraktivní nebo méně vzdělaný.

Otázka tedy zní: „Na co se chcete soustředit?“

 

• Štěstí nezávisí na tom, kdo jsi nebo co máš; závisí jedině na tom, co si myslíš!

  O tom, co si myslíte, rozhodujete jen vy sami a vy sami jste za to zodpovědní. Vy určujete, jestli chcete jen přihlížet, jak skvěle so žijí ti druzí, a sami se tím degradovat na oběť a diváka, nebo zda svůj čas budete věnovat smysluplnějším věcem.

 

Psychosomatické poruchy

jsou často varovnými signály našeho podvědomí vědomému rozumu. Vaše psýché vás jen chce upozornit na to, že určité chování nebo způsob myšlení je potřeba změnit, abyste si v dlouhodobé perspektivě ušetřili nějakou větší újmu.

 

Rozdílné pracovní postupy vědomého rozumu a podvědomí

V mozku dospělého člověka se nachází asi 86 miliard nervových buněk, kterým se také říká neurony. Ty jsou navzájem propojeny asi 100 biliony synapsí. To znamená, že každá mozková buňka je spojena vždy s nejméně tisícem dalších mozkových buněk.

Náš vědomý rozum však z této kapacity používá relativně málo. Vnímá maximálně osm informací za sekundu a na to, aby dokázal rozumně zformulovat myšlenku, potřebuje v průměru tři sekundy.

Dříve se říkávalo, že využíváme jen asi deset procent mozku. Dnes samozřejmě víme, že to není tak úplně pravda, protože naše podvědomí velmi pravděpodobně čerpá z celého potenciálu našich šedých buněk. Podle posledních poznatků zpracovává minimálně 80 000 informací za sekundu, a je tak desettisíckrát rychlejší než náš vědomý rozum.

Skutečným šéfem v naší hlavě tedy je a zůstává podvědomí, které s námi komunikuje prostřednictvím vnitřního pocitu (tušení, intuice).

Kdo příliš dlouho nenaslouchá svému vnitřnímu pocitu a neustále jedná v rozporu s nejlepším vědomím, tomu podvědomí vysílá varovné signály, nejprve malé a pak podle potřeby někdy i větší. Tyto větší varovné signály známe všichni, protože se jim také říká psychosomatická onemocnění. Náš mozek je totiž prostřednictvím takzvaných neurotransmiterů schopen během několika sekund dát vzniknout skutečným tělesným potížím, ačkoli postižené orgány jsou naprosto zdravé.

Jedním z nejdůležitějších úkolů vašeho podvědomí je co možná nejlépe vás chránit a zabránit, abyste pokud možno příliš dlouho nemířili špatným směrem a neutrpěli nějakou újmu. A proto se uchyluje podle potřeby někdy i k tvrdším opatřením. Panické ataky tedy nejsou ani tak onemocnění jako spíše laskavost našeho podvědomí, dalo by se také říci naší psýché, jeho snaha uchránit nás před něčím horším.

Pomocí neurotransmiterů se snaží o to, aby vás prudké fyzické reakce donutily s určitými věcmi přestat, nebo o nich alespoň začít uvažovat.

Vaše ustarané podvědomí, když už nějakou dobu nereagujete na svůj vnitřní pocit pomocí panického záchvatu vás donutilo, abyste některé věci ve svém životě přehodnotili.

 

Neurotransmitery

Jsou mocní služebníci naší psýché. Neurotransmitery jsou látky, které si tělo vytváří samo a jejichž prostřednictvím se přenášejí impulzy mezi mozkovými buňkami. Díky nim náš mozek může vyvolat prakticky jakoukoli fyzickou reakci.

Jsou jich desítky – ty nejznámější jsou:

• Adrenalin
• Noradrenalin
• Serotonin
• Dopamin
• Oxytocin
• Histamin

Při každé úzkostné myšlence váš mozek pobídne nadledvinky, aby začaly vylučovat neurotransmiter adrenalin. Tato látka způsobí, že vám rychleji začne bít srdce, a tím zajistí, že se ve vašem těle co nejrychleji začne dopravovat velké množství živin a kyslíku.

Bohatě zásobeny jsou především paže a nohy, protože při situaci, která vyvolává pocity úzkosti, je důležité být schopen dát se rychle na útěk, nebo se alespoň moci bránit.

U lidí s úzkostnou poruchou se však tento přebytek živin a kyslíku zpravidla nespotřebovává při útěku nebo boji, tito lidé spíše ztuhnou strachem a raději ani nevycházejí z domu.

Proto musí tělo najít jiný způsob, jak tento přebytek opět odbourat. Snaží se tím zároveň o to, aby co nejrychleji obnovilo rovnováhu. Pro tento proces odbourávání využívá mikropohyby svalstva, které budete velice dobře znát Je to mravenčení v pažích a nohou, ale také chvění, jehož prostřednictvím se zvyšuje teplota, čímž se spaluje přebytečná energie v buňkách. Typickými průvodními jevy jsou přitom často také návaly horka a zpocené dlaně.

Tyto procesy by vám tedy již neměly nahánět strach. Vaše tělo v tomto případě funguje dokonale a dělá jen to, co je zapotřebí, aby se opět dostalo do rovnováhy.

Pokud by vám však při panické atace bylo pocitově spíše zima než horko, pak jste v důsledku strachu s největší pravděpodobností navíc velmi rychle a zhluboka dýchali. Tato takzvaná hyperventilace způsobuje, že je ve zvýšené míře vydechován oxid uhličitý, čímž stoupá hladina pH v krvi. To vede ke změnám určitých reakcí látkové výměny v těle a prokrvení rukou, nohou a mozku se rychleji zhoršuje. I tady často dochází ke mdlobám, mravenčení a vlhnutí kůže, a dokonce ke svalovým křečím. V extrémních případech, ke kterým naštěstí dochází jen zcela výjimečně, můžete v důsledku toho dokonce omdlít, ale i to je jen ochranný mechanismus vašeho dokonale fungujícího těla, ve kterém je všechno, jak má být. Tímto způsobem totiž velmi účinně, byť radikálně zajistí, že zase začnete dýchat normálně. Protože přesně to se při omdlení ihned stane, i když tento malý blackout trvá většinou jen několik málo sekund.

Všechny tyto nepříjemné fyzické reakce mají jen jediný cíl, a sice pokud možno vás uchránit před nějakými horšími škodami.

Dá se tak vysvětlit dokonce i průjem a žaludeční křeče.

Kromě adrenalinu je vylučován i neurotransmiter histamin. Ten řídí nejen stav kůže. Ale také některé funkce žaludku, střev a průdušek. Histamin zajišťuje i to, že se člověku při úzkosti náhle sevře žaludek. I to se děje jen pro naše dobro. Když jsme v důsledku úzkostných myšlenek v módu útěku nebo útoku, potřebujeme v danou chvíli veškerou energii, abychom si zachránili kůži. Proto náš mozek prostřednictvím histaminu rázem zastavuje trávení. Trávicí proces totiž spotřebovává velice mnoho energie, a tu bychom měli mít v případě strachu zcela k dispozici pro útěk nebo útok.

Histamin dále způsobuje, že se zbavujeme zbytečné zátěže. Tento geneticky velice starý program sice pro nás lidi nemá žádné praktické využití, z hlediska k evoluce ale dává smysl.   Kdo někdy sledoval nějaký dokumentární film o zvířatech, tak každé zvíře, které prchá, za sebou na útěku nechává trus a moč. Doslova si tak odlehčuje, aby mohlo utíkat co nejrychleji. Protože právě tato výhoda nepatrně rychlejšího útěku může rozhodnout o životě a smrti.

I my v sobě ještě máme tyto genetické kořeny. Lidé, kteří trpí panickými atakami, pociťují často krátce po záchvatu silné nucení na močení.  Mnozí navíc trpí průjmem. Tento jev je naprosto normální a starý jak lidstvo samo. Proto se také stal součástí našeho hovorového jazyka. Z tohoto důvodu říkáme:

„Já se z toho po****“, když chceme vyjádřit, že máme z něčeho strach.

 V našem každodenním vyjadřování najdete ještě mnoho dalších popisů pro psychosomatické poruchy:

• „Mám toho plnou hlavu“.
• „Leze mi to na nervy“.
• „Vyrazilo mi to dech“.
• „Leží mi to v žaludku“.
• „Ztrácím půdu pod nohama“.

To všechno jsou hovorové popisy tělesných reakcí, které jsou zapříčiněny nejrůznějšími neurotransmitery, aniž by daná oblast skutečně byla postižena nějakým onemocněním.

Pokud však své podvědomí příliš dlouho nutíme, aby nás znovu a znovu varovalo, protože ve strachu ze změny lpíme na některých věcech, které nám nedělají dobře, pak nám i to nejzdatnější tělo jednou dá pocítit následky. A to pak vznikají skutečně „pravé“ příznaky nemocí, které ale také velice rychle zase mizí, pokud se naučíme vnímat a respektovat signály svého podvědomí.

Strach je naučené chování

Představte si, že uprostřed místnosti sedí roční dítě a hraje si s kostkami. Jeho matka sedí stranou a uvolněně ho pozoruje. Náhle do místnosti vtrhne velký pes, kterého dítě nezná, a blíží se k němu. To první, co dítě udělá, jakmile psa spatří, je, že očima vyhledá matku. O tom, jestli se dítě bude bát, nebo se po zvířeti zvědavě natáhne, nerozhoduje nyní situace sama, ale jen chování matky. Pokud dítě uvidí ve tváři matky strach, okamžitě jej převezme a relativně rychle se rozpláče. Pokud ale uvidí, že je matka klidná a usmívá se, znamená to, že pes nepředstavuje žádné nebezpečí, a je tedy možné se jej bez problému dotknout a prozkoumat jej. 

Za tento proces zodpovídají takzvané zrcadlové neurony, které má každý člověk. Zajišťují, že od malička reagujeme na chování svých blízkých, zrcadlíme je a tím se intuitivně učíme, co je pro nás dobré nebo špatné. To je také důvod, proč například děti, které vyrůstají v domácnosti, kde si často a hodně hrají se psy, nemají z těchto čtyřnohých mazlíčků strach. 

My lidé máme vlastně jen dva prastaré strachy, které nám byly geneticky vloženy do vínku.

Je to strach z velkých výšek a strach z hlasitých zvuků.

Všechny ostatní strachy jsou naučené chování, které jsme získali postupem času, přičemž základy mnoha z nich jsou položeny během prvních šesti let života. 

Naučené znamená na neuronální úrovni, že jsme si vytvořili dostatečně velký počet synapsí v mozku, takže dané chování může probíhat automaticky.

Výrazný strach ze změn se tedy často vyskytuje u lidí, kteří měli rodiče s podobným vzorcem chování.

Rodiče, kteří se jakékoli změně natolik vyhýbali, že třeba desítky let pracovali v povolání, které ne nenaplňovalo, nebo kteří údajně zůstávali spolu jen kvůli dětem, ačkoli manželství již nebylo ničím víc než účelovým společenstvím bez lásky. Tady měly děti od malička možnost učit se prostřednictvím svých zrcadlových neuronů určitým vzorcům chování, a tak si je neuronálně opakovaně ukládat.

 

Jestliže se však člověk něco naučil, může se to také odnaučit!

Nikdo vás nemůže nutit, abyste dále kopírovali chování, které vám neumožňuje žít tak, jak byste chtěli. A naštěstí dnes existuje díky modernímu výzkumu mozku řada technik, které vám při tomto procesu mohou pomoci.

Mnoho z toho, o čem jsme byli ještě v 70, 80 a 90 letech přesvědčeni, že víme o mozku, je dnes prostě omyl a vědecky to bylo vyvráceno. Mnohé způsoby terapie, které jsou považovány za standardní, však vznikly buď v oné době, nebo dokonce ještě mnohem dříve. Není tedy divu, že mnozí, kteří byli po dlouhá léta takto léčeni, trpí panickými atakami dodnes.

Až do poloviny devadesátých let se zcela vážně mělo za to, že mozek dospělého člověka se již nijak zásadně nemění. Díly profesoru dr. Eriku Kandelovi a několika dalším vynikajícím vědcům však dnes již víme, že náš mozek se mění neustále a každým dnem se přizpůsobuje tomu, jak je používán. Tato schopnost mozku se označuje jako neuroplasticita.

Většina terapeutických postupů však byla vyvinuta v době, kdy se o této schopnosti mozku nevědělo. Většina těchto metod je třicet až šedesát let stará.

Jestliže si už dlouhá léta děláte starosti, dočkají se od vás lidé spíše kritiky než pochvaly? Byli jste od malička vychováni k účelovému pesimismu? Pak bude váš mozek podstatně výkonnější při vyhledávání problémů než příležitostí. Daleko rychleji bude nacházet důvody „proč“ se nějaký sen nedá uskutečnit, než by přišel na nápad, jak by to přece jen bylo možné.

 

Mozek, který byl dostatečně dlouho trénován na úzkost, dříve či později dospěje k úzkostné poruše nebo depresi.                                                                                                                

Když ale člověk svůj mozek může vytrénovat k úzkosti a panice, musí být stejně tak možné jej změnit směrem k lehkosti a radosti.

Úzkost se trvale dá vypnout právě jen tam, kde vznikla, v neuronálních strukturách vašeho mozku.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                            

Každá myšlenka v mozku se neuronálně propojuje a tyto sítě jsou tím výkonnější, čím silnější jsou emoce, které jsou s danou myšlenkou spojeny.

Náš mozek ukládá všechno, co vnímáme, ve formě synaptických spojů.

 

Strach, úzkost, stres, obavy – co je co?

 

Strach je celý systém reakcí – jde o myšlenky, pocity, fyzické vjemy – které lidé prožívají, jsou-li postaveni před relativně ohraničenou a nenadálou hrozbu. Strach je reakcí na konkrétní nebezpečí.

V psychologii se o strachu mluví obvykle v souvislosti s fyziologickou reakcí (bušení srdce, dušnost, napětí svalů apod.). Hrozba může být čistě fyzická, např. pistole přiložená ke spánku nebo medvěd, který se na vás vrhá, anebo se jedná o hrozbu psychickou, třeba když se váš partner posadí vedle vás na pohovku a chce si promluvit o něčem důležitém – o rozchodu.

Hrozby můžou být skutečné a realistické, občas je to však jen něco, co jsme si jednoduše vymysleli.

Strach patří mezi základní pocity – je to největší a nejdůležitější stavební kámen stavu, kterému říkáme úzkost.  

 

Úzkost je nepříjemný emoční stav, který představuje strach z neznámého. Její příčinu nelze přesně definovat, je neurčitá.

Nejběžnějším druhem úzkosti je:

- velká úzkost ze života samotného a ze všeho, co život přináší

- bojíme se, že neuspějeme v zaměstnání nebo ve vztazích

- vážně onemocníme

- něco se stane našim blízkým

- že nás všichni opustí a my zůstaneme sami

- úzkost může souviset také se strachem ze střetu s vlastním nitrem, pocity a zážitky.

 

Tělesné projevy úzkosti bývají zpravidla velice silné a můžou (i když nemusejí) vyústit v záchvat paniky. Při panické atace člověk prožívá mnoho nepříjemných tělesných symptomů: napětí, ztížené dýchání, prudké bušení srdce a zrychlený tep, pocity na omdlení či na zvracení, závrať mravenčení. Mnoho lidí se během panického záchvatu domnívá, že umírá.

 

Tyto silné fyzické projevy se objevují i při chronické úzkosti, nejsou ovšem natolik intenzivní a nemají podobu záchvatu. Klienti mi během sezení popisují své prožívání úzkosti mnoha způsoby – třeba jako „křeč v hrudi, při které se těžko dýchá, nervy mám na prasknutí, jsem podrážděný a snadno se vylekám, nemůžu se soustředit, třesu se, motá se mi hlava, jdou na mě mdloby, nedokážu vydržet na místě, mám neurčitý pocit, že se blíží zkáza, pořád jsem napjatá, zdá se mi, že umírám, že se stane něco hrozného, ale já nevím co, kdy, ani jak se to má vlastně stát“.

Důležitým faktorem, mluvíme-li o úzkosti, je i naše snaha něčemu se vyhnout. Je samozřejmé, že se my lidé snažíme udělat vše, abychom se vyhnuli nebezpečí.

Žít s úzkostí ovšem často znamená žít omezeně. Člověk se izoluje a vyhýbá se mnoha činnostem, společenským i jiným, což může mít za následek pocit ztráty smyslu a skleslost.

• Za normálních okolností mají obě negativní emoce strach a úzkost nezastupitelný ochranný význam. Fungují jako adaptační mechanismus, který vybízí organismus, aby se vyhýbal nebezpečným situacím nebo se na ně alespoň připravoval. Strach má jediný úkol, a sice chránit nás. Jestliže vznikají v nepřiměřených situacích nebo jsou nadměrné intenzity a četnosti, jedná se o nezdravou reakci lidského těla. 

 

Stres se v mnoha ohledech podobá strachu a úzkosti a má s nimi značný počet společných projevů. Stres je v zásadě zvýšená činnost organismu a reakce na nároky a požadavky, o nichž se domníváme, že jim nejsme schopni dostát nebo je zvládnout.

V psychologii se mluví o tzv. pozitivním a negativním stresu.

 

Když jsme ve stresu, začnou se uvolňovat hormony, které nám v danou chvíli pomohou náročnou situaci zvládnout. Pokud ale napětí nepomine můžou nám stresem vyvolané chemické reakce poškodit zdraví.

 

Úzkost a obavy vyvolávají stresové reakce a naopak.

 

Občas se dokonce stává, že dlouhodobě trpíme mírným stresem, aniž bychom si ho výrazněji uvědomovali. Přesto to ovlivňuje náš citový život, jsme:

- podráždění

- impulzivní

- unavení

- skleslí

 

Nervozitu můžeme zařadit do stejné skupiny jako úzkost a obavy. Tento pojem je ale těsněji spjatý se strachem z výkonu, který má člověk předvést, často ve společenském kontextu – nervózní jsme například před obecenstvem, před svatbou, písemkou, poradou v zaměstnání nebo když se chystáme na rande.

Nervozita není totéž, co panický strach, jde spíš o tělesné a duševní napětí, které prožíváme, když máme vykonat něco důležitého a nejsme si tak docela jisti, zda to zvládneme.

 

Obavy tvoří myšlenkovou složku úzkosti. Většinou nevyvolávají tak intenzivní fyziologickou reakci jako úzkost. Mozek běží na plné obrátky, ale tělo může zůstat v klidu.

Obáváme se událostí nebo situací, které ještě nenastaly, a také těch, které pravděpodobně ani nenastanou.

Tělo ale nedělá žádný rozdíl mezi imaginárním a skutečným nebezpečím a reaguje na obojí podobně – strachem, stresem a napětím v různé intenzitě.